Z firem zmizeli drábové, kteří práskali bičem. Nový systém ale lidi honí jako chrty

Nedávná „kauza Rohlík“ odhalila, jak bezradná je zatím naše společnost tváří v tvář nastupujícímu typu ekonomiky. Existují však způsoby, které mohou pomoci vážný problém proměnit ve výhodu.

Jsou kurýři donáškových služeb zaměstnanci, nebo ne? Pokud v sousedním Německu pro firmu pracují většinu svého času, pak ze zákona ano. V Česku nikoliv. Říká se tomu švarcsystém a státu kvůli němu mezi prsty ročně protečou až desítky miliard korun.

Naposledy se téma dostalo do centra pozornosti kvůli sporu firmy Rohlík.cz s jejími řidiči, podstata problému je ale hlubší. Vytváří jej poměrně nový fenomén „gig ekonomiky“ (gig = štace, jednorázový kšeft), s nímž jsme si zatím nebyli schopni poradit.

Kde se vzala, co přináší a co bere

Uspořádání, v němž se člověk nechává najímat na krátkodobé, nárazové a občasné práce, samozřejmě není nové. Vlivem technologií se ovšem prudce snižují bariéry pro jeho uplatnění. Na systém „gig ekonomiky“ přechází stále více firem a v některých oblastech se už stává převažujícím způsobem organizace práce.

Zkusme si představit, jak by fungovala služba typu Rohlík (Uber, Wolt…) před čtvrtstoletím. Kurýři by byli zaměstnáni v pyramidě obří firmy, ráno by naběhli do práce a dostali na papíře úkoly. Nad každou skupinkou řidičů by byl kontrolující dráb, nad skupinou drábů megadráb a úplně nahoře čtyřhvězdičkový gigadráb.

Všichni by se pak snažili ze zaměstnanců vymáčknout maximum výkonu za použití obvyklé metody cukru a biče. Takto šlapající soukolí platilo za příkladné. Plošné rozšíření technologií, které lidem umožňují být neustále ve spojení, pyramidy řízení eliminovalo. Současně ale, jak bylo dobře popsáno u řidičů Rohlíku i třeba Uberu, dělá z lidí honící chrty. A jako každý automatizovaný systém je odlidšťuje.

Lidmi organizovaná hierarchie dovede být nemilosrdná, ale dává také prostor pro chápání toho, že jednotlivec může mít sem tam nějaké trable. Algoritmus nic takového nezná; lidé jsou pro něj jednotky výkonu. Nebo – jak je občas označuje zakladatel Rohlíku Tomáš Čupr – mravenci.

Co s novým prostorem?

„Gig ekonomika“ představuje obrovský a pestrý nový prostor, rozprostírající se někde mezi zaměstnancem a živnostníkem. Patří do něj málo kvalifikovaní lidé (typicky už zmínění kurýři), kteří v něm tahají za kratší konec provázku. Ale také špičkoví znalostní pracovníci (typicky programátoři), kteří přijdou za svým „zaměstnavatelem“ a řeknou: „Budu programovat, počítejte ale s tím, že příští dva měsíce jsem na Mauriciu a pak čtvrt roku v Nepálu. Práci si udělám, však to systém ohlídá, ve spojení budu pořád. Berte, nebo nechte být.“

Principů „gig ekonomiky“ se naučili využívat mnozí šéfové nebo majitelé menších firem a covid tyto trendy ještě posílil. Nelze přitom říci, jestli je to jev obecně špatný, nebo žádoucí. Snad je možné pouze shrnout, že situaci méně kvalifikovaných a hůře placených pracovníků spíše zhoršil. Zatímco některým špičkám usnadňuje dosažení toho, co považují za podstatné – umožnuje jim lépe vyvažovat život a práci, jejich slovníkem nastavit si „work-life balance“.

Systém vymezený zákonem i zažitými zvyklostmi si ale zatím s novým prostorem neumí moc poradit a v podstatě na něj dosud ani nezareagoval.

Ti, kteří jsou nejvíce biti

Méně kvalifikovaní „gig“ pracovníci patří k chudším vrstvám společnosti, které žijí bez větších rezerv a které výpadek příjmu může vrhnout do existenční krize. Průzkum americké centrální banky (FED) uvádí, že 58 % pracovníků v „gig ekonomice“ spadá do kategorie „finančně křehký“. Bez zadlužení si tedy nemohou dovolit výdaj přesahující 400 dolarů (asi 8 000 korun). Copak to jen českému čtenáři připomíná?

Dokud tito lidé pracovali v zaměstnaneckých pozicích, těšili se alespoň příslušné zákonné ochraně. Po přechodu do „gig ekonomiky“ si o ní ale mohou už nechat jen zdát. Dovolená? Zapomeňte. Můžete samozřejmě přestat pracovat, kdy chcete, ale taky už pro vás další zakázka nemusí být. Nemocenská? Důchod? Za svoje, vážení.

Zdá se, že na námitky existuje jednoduchá odpověď: komu to vadí, nechť opustí „gig“ a nechá se zaměstnat. Jenže dost lidí opravdu neumí než „točit volantem“ a výběr má hodně zúžený. Mezitím zaměstnavatelé ve velkém zjišťují, že když přejdou na „gig“ model, bude se jim lépe podnikat; stačí se jen transformovat na digitálně řízenou firmu, vytvořit hlídací mobilní aplikace a měřitelná kritéria výkonu.

Pro začátek se kouknout do Německa

Věc nemá jednoduché řešení. Prostor „gigu“ je velice pestrý a v řadě případů – možná i ve většině – prospěšný pro pracanta, firmu i zákazníky. Na druhou stranu však reálně hrozí, že bude ve velkém generovat další osoby a rodiny upadající při výpadku příjmů do dluhů a exekucí.

Pomohlo by, kdybychom si připustili, že nám zde vznikl systém – velký a stále rostoucí -, s nímž si stávající zákony nevědí rady. A kdybychom tedy začali hledat cesty, jak v něm ochránit slabé. Protože už je pět minut po dvanácté, stálo by za úvahu inspirovat se tam, kde mají v tomto ohledu už kus práce za sebou. Třeba u německých sousedů, kde – jak již bylo řečeno – pracuje-li člověk z 85 % svého času pro jedinou firmu, platí oboustranná povinnost uzavřít standardní zaměstnanecký vztah se vším všudy. Jednoduché, účinné.

Je tu ale ještě jeden pádný důvod ke změně. Vychází ze specificky české situace, jež kombinuje nadprůměrně vysoké zdanění práce zaměstnanců a nadprůměrně nízké zdanění „lidí na IČO“. To samozřejmě k „rohlíkizaci“ přímo vybízí, přičemž ve výsledku kvůli tomu stát přichází o dost peněz. Nástup „gig ekonomiky“ tak můžeme pojmout i jako impuls konečně s touto letitou bolestí hnout a neférově širokou daňovou propast z obou stran alespoň o trochu zasypat.

Pravice i levice, liberálové i konzervativci se přitom nepochybně vzácně shodnou v jedné věci: že pravidla nemají být neférová. Dnes ale jsou, už tato dvě opatření by je však pomohla citelně narovnat.

Autor: Jiří Hlavenka
Zdroj: Aktuálně.cz